Prosím, pište komentáře!-Please, write your comments!-Ecrirons votre comemntaries, s'il vous plait!

Duo Spielberg - Hanks slaví

22. srpna 2010 v 18:34 |  Novinky
Pacific
Dvojice slavných filmových tvůrců může slavit, protože jejich válečný seriál Pacific získal sedm sošek Emmy, nejprestižnějších televizních cen. Seriál byl od začátku jedním z favoritů, měl 24 nominací. Příští týden, kdy proběhne hlavní večer předávání cen, by mohl seriál získat dalších pět cen. ž v této chvíli můžeme říci, že překonal svého "bratrance" Bratrstvo neohrožených, to získalo sošek Emmy "pouze" pět, ale také spoustu dalších cen.
Připomeňme, že Pacific zavádí diváky na bojiště druhé světové války, která nejsou pro nás Evropany, tak známá a na televizní obrazovce ukazuje jinou a velmi barbarskou formu války. Překvapuje historickou věrností, vizuální efekty jsou velice dokonalé, děj je poměrně napínavý, byť seriál obsahuje pár hluchých míst. Pokud jde o psychologii hrdinů (zde jsou tři hlavní postavy), jde mnohem hlouběji než Bratrstvo neohrožených. Spielbergovi a Hanksovi se opět velmi dařilo, ale svižnější a v mnohém překvapivější Bratrstvo nepřekonali. Každý z obou seriálů má něco do sebe a každý si své fanoušky dozajista najde. 
 

Inception (Hans Zimmer)

25. července 2010 v 15:45 |  Soudtracky
Po filmech Batman začíná a Temný rytíř spojil režisér Christopher Nolan opět síly se skladatelem Hansem Zimmerem. Nyní sólově, bez pomoci Jamese Newtona Howarda, vytvořil soundtrack k jeho nejnovějšímu, všemi opěvovanému hitu Inception  (česky jako Počátek). Jak se mu toto dílo povedlo?

Inception
Soudtrack otevírají dvě krátké skladby, obě s délkou jen něco málo přes minutu. První, Half rembered Dream je gradujícím ambientním trackem, druhá o něco delší skladba We Build Our Own World stojí na basové lince, která připomíná tep lidského srdce. Později se přidávají typicky Zimmerovké smyčce a podivné, neidentifikovatelné elektronické zvuky.
Třetí Dream Is Collapsing syntetizátorový podklad doplňuje elektrickou kytarou a opakující se melodií, která přidáváním nástrojů (smyčce, elektronika) nabírá na intenzitě a vrcholí ve velkolepém finále, které vyústí do náhlého ticha. Následující Radical Notion se celá nese v poklidném duchu na podkladu z tepajících elektronických smyčců a posluchače napíná až k prasknutí.
A na konci opět pozvolná gradace, utnutá do tiché části, která napětí ještě více zvýší. Melodie se stále opakuje, mění se jen nástrojové složení.
Druhá nejdelší skladba na lbu je Old souls s jemnou pianovou melodií v úvodu. Později se proměňuje do jemně plynoucí křehké skladby postavené převážně na elektronice. V poslední třetině se křehkost vytrácí a nahrazuji opět gradující dramatičnost, vykreslená v temných konturách. Šestá skladba tajemně pojmenovaná jen čísly nijak nevybočuje z nálady alba, nástroje jsou opět elektronické. Melodie opět graduje, hlavní část zabírají rozsáhlé plochy smyčců ve vyšších polohách a závěr obstarává temný, elektronicky generovaný zvuk, který posluchače jako údery kladiva zatlouká do sedačky. Sedmá, oproti předchozí,
velmi konkrétně pojmenovaná skladba Mombasa skutečně přichází s africkými rytmy. Základ tvoří svižné elektronicky modifikované perkuse a o melodii se starají Zimmerovské smyčce a nejspíše elektrická kytara. Velmi adrenalinová a svižná skladba. Výrazným zklidněním je One simple idea, skladba, jež dopředu posouvá pravidelné basové dunění, to ale později přehluší výrazně smutné smyčce.
Dream within a dream - opět basová linka, hutná elektronika a navrch smyčce. Skladba opět graduje, velmi se blíží k tomu, co Zimmer vytvořil pro Batmana. Ve druhé polovině přichází změna v krátké žesťové mezihře a v následném zpomalení. Melodie do sebe začíná pojímat prvky z moderní hudby a dále se rozvíjí v jemném, až romantickém duchu. Nejdelším trackem na albu je devítiminutová Waiting for the train. Začíná tiše, jemně, zvuky, které obvykle podbarvují podvodní scény. Přidává se kytara a smyčce. Vše v pravidelných intervalech doplňuje oscilující elektronické cvrlikání.
Ke konci na pozadí dramatického bušení přidává úryvek ze šansonu Edith Piaf J'ne regrete Rien. Jen dva verše pro pozorné posluchače, ale zajímavý nápad. Sám jsem zvědav, jak je to využito ve filmu.
Předposlední skladba na desce se nese v duchu truchlivých táhlých violoncell a jistého pocitu smutné vznešenosti, který celé tři minuty prostupuje. Távěr je samozřejmě opět dramatický, napínavý. Poslední čtyři a půl minuty alba se nesou v mírném, nadějeplném tempu a klasických smyčcích s elektronickým podkladem.

Celkově se dá říct, že Inception je klasicky odvedenou prací Hanse Zimmera, který je ve všech skladbách poměrně snadno rozpoznatelný. Nutno ale říct, že se jedná o velmi kvalitní a strhující počin, jež rozhodně překonává Zimmerovu hudbu k adaptacím Dana Browna, ale mnoha místech silně připomínají jeho doprovod k Batmanovským filmům od Chrise Nolana.

Kawasakiho růže

10. července 2010 v 11:50 |  Filmy
Růže
Rok se s rokem sešel a na plátna kin (resp. na DVD nosiče) vstoupil další Hřebejkův film, opatřený tajemným názvem Kawasakiho růže. Překvapivě se v něm prolínají dvě roviny režisérovy tvorby. Film začíná jako vztahové drama, ale postupně se promění o psychologický příběh o odpuštění starých křivd z doby komunismu a o vyrovnání se s vinami, které byly potlačeny a odsunuty někam hluboko do nevědomí.
Hlavní postavou je budoucí laureát Ceny paměti národa, význačný psychiatr, jeden ze signatářů Charty 77, který je svým zetěm nařčen z udavačství za minulého režimu. Je to pravda, nebo je to jen vyfabulované obvinění, kterým si zeť vylévá zlost na jeho dceru, jeho ženu, které je beztak nevěrný?
Po stopách pravdy se pouští televizní štáb, který dochází k zajímavým objevům a skutečná a poměrně děsivá pravda tak vychází najevo. Postupně se tahá jeden letitý kostlivec ze skříně za druhým, některé vztahy se rozpadají, jiné navazují, ale vše nakonec končí přesně tak, jak by se od Hřebejka dalo čekat. Smírem.
Na první pohled film vypadá na české poměry velmi nadprůměrně. Nápaditě je užitá ruční kamera, do děje se prolínají záběry ze vznikajícího dokumentu o protagonistech, film poměrně dobře odsýpá a hýbe se kupředu. Vizuálně je všechno zahaleno do zlatavých barev, v kontrastu stojí pošmournost a zamračenost scén odehrávajících se v Čechách a těch ze Švédska.
Jenže je tu jeden velký problém. A tím je scénář Petra Jarchovského. Působí poněkud vykonstruovaně. Jako by si oba tvůrci řekli - pojďme natočit film o udavačství, o to se ještě nikdo nepokusil. A vzhledem k optimismu, kterého je jejich společná tvorba plná, bylo od začátku jasné, že všechno dojde do zdárného konečného smíru a vlastně se nic nevyřeší, všechny chyby jsou odpuštěny.
Ještě že Hřebejk vsadil na výborné herce ve všech rolích. Hlavní roli psychiatra - disidenta, hraje Martin Huba, který mu dal do vínku potřebnou laskavost a schopnost obětovat se. Jeho manželka (Daniela Kolářová) mu, jak podotkne jedna z postav filmu, buduje auru hrdinného bojovníka proti socialismu. Kolářové vždycky šly tyto postavy, o které se jejich partneři a děti mohou opřít a i tato je jedna z nich. Jejich dcera (Lenka Vlasáková) je spíše jakýmsi scénáristickým výmyslem, aby se příběh mohl rozjet. Její manžel, zvukař (Milan Mikulčík) je krátce řečeno divný. Nesympatický, nevyrovnaný, impulzivní. A zapomenutelný. To se rozhodně nedá prohlásit o legendě Ladislavu Chudíkovi v roli bývalého estétka. Jeho výkon je mrazivý a strhující, byť jen sedí v křesle
Ve filmu je samozřejmě i humor, ale mnohdy bohužel poněkud křečovitý a zbytečně na sebe poutající pozornost (viz scéna u večeře, kdy se cizinci učí českým hrubým výrazům). Ano, pomáhají rozvíjet vztah emigranta k domovině, ale proč tímto způsobem? Okatá snaha se odlišit nebo scénáristická bezradnost?
Poněkud nejasný název Kawasakiho růže se vztahuje k zbytečné a zapomenutelné vedlejší postavě, opuštěného mlčenlivého Japonce, přítele českého emigranta ve Švédsku a jeho daru jedné z hrdinek. Jeho obraz a titulní růže zde figuruje asi jako šifra pro odpuštění a naději v budoucí setkání. Ale to je jen má domněnka.
Hřebejk bohužel stále nedokázal překonat své nejlepší filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat. Snaží se o to každoročně. V případě Kawasakiho růže je blízko, ale překonat je nedokázal. Bohužel, bohudík? Těžko říct, uvidíme, s čím přijde příště. Růže rozhodně takový zázrak není, jak je mnohdy prezentována. 
 


Highlander / Horal

27. června 2010 v 12:29 |  Filmy
Horal
Být nesmrtelným nemusí být až zas taková výhra, jak se to normálnímu smrtelníkovi může zdát. Přesvědčil se o tom i skotský horal Connor McLeod. Po bitvě, ve které byl zraněn "Černým rytířem" natolik, že vypadal jako mrtvý, se sice probral, ale zároveň byl svými lidmi obviněn ze spolčení s ďáblem a vyobcován z vesnice. Po čase, kdy se svou ženou žil klidný život v horách, se od španělského šlechtice Ramiréze konečně dozvěděl, jak to s ním je. Jeho údělem je bojovat s ostatními nesmrtelnými, protože "zůstat může pouze jeden". A nejlepším způsobem, jak nesmrtelného poslat na onen svět a přiblížit se k vytouženému cíli, je useknout mu hlavu. To lze považovat za relativně normální v 15. století, ale v New Yorku osmdesátých let to působí přinejmenším podezřele a přitahuje to pozornost policie. Finální střet se přiblíží ve chvíli, kdy do města dorazí obrovitý muž s vzezřením neandrtálce, odvěký Connorův nepřítel, Kurgan.
Film režiséra Russela Mulcahyho míchá dva subžánry fantasy - historickou a urban (městkou) - a úspěšně tak dokáže zaujmout příznivce obou výše zmíněných žánrů. Obě součásti filmu jsou rovnocenné. V historické sledujeme Connora a jeho cestu za poznáním jeho osudu, výcvik a ztrátu ženy (úděl nesmrtelného), v té druhé zase všechno spěje k finálnímu střetu a následnému happy endu. Vizuálně je mnohem zajímavější středověké Skotsko, plné zeleně, ale i chladu. Po New Yorku se pohybujeme převážně v noci, takže v paměti spíš utkví gejzíry jisker při soubojích.
Souboje. Ano, těch je tady požehnaně a všechny skvěle a nápaditě natočené. První souboj v garážích působí sice podivně (proč chlap v baloňáku šermuje s jiným v manažerském obleku a pak kolem nich bouchají auta a létají blesky?), ale když pronikneme do mytologie, kolem které je celý film vystavěn, všechno je najednou průzračně jasné a logické.
Námětem by tento film mohl vypadat jako nějaké mizerné béčko. Opak je pravdou, Highlander je na patřičných místech velkolepý a epický a rozhodně nezapadne do nějaké nechtěné blbosti či snad primitivnosti. Právě svým námětem nabízí i otázky k zamyšlení a když už se divákovi myslet nechce, může se kochat skvělou kamerou a bavit se souboji.
Hlavní roli ztvárnil Christopher Lambert a nejspíše se jedná o nejlepší roli jeho kariéry. Nikdy to nebyl úplně dokonalý herec, ale role Connora mu sedne. V podstatě stačí umět nasadit cool pózu s mečem a nasadit drsný kukuč. Akční scény proto fungují. Horší je to s dialogy, ale budiž. Zas tak hrozně to nepůsobí. Jeho protivníkem je obrovitý Clancy Brown jako Kurgan (alias Victor Kruger), jeden z nejlepších fantasy záporáků. Nesmím zapomenout ani na šibala Ramiréze v podání Seana Conneryho. Na plátně sice není dlouho, ale když tam je, ukradne si ten krátký moment pro sebe.
Dvě ženské postavy, Connorova žena Heather (Sheila Gish) a Brenda (Roxanne Hart) plní svůj účel dobře, solidně hrají
a mají důležitou roli pro vývoj Connorova charakteru (pokud se o něčem takovém dá v případě tohoto filmu mluvit),
Film Highlander je dnes už možno považovat za klasiku žánru. Snad jen ti intelektuálové, kteří hltají pouze artové filmy, které jsou sice plné myšlenek a inovativní filmařiny, ale také pěkně nudné, nedají tomuto filmu šanci. Divák, který má rád neotřelé spojení různých světů a zábavnou akci, se bude dobře bavit. Bezpochyby.   

Legendární "Bezstarostný jezdec" zemřel

30. května 2010 v 17:45 |  Osobnosti
Včera, v sobotu 29. května 2010 se svět dozvěděl smutnou zprávu, že legendární herec a režisér Dennis Hopper, podlehl ve svých 74 letech rakovině prostaty. Filmový svět tak opustila jedna z hvězd Nového Hollywoodu, člověk, který natočil a hrál ve slavné bezstarostné jízdě. Prožil si vzlety i pády, měl problémy s alkoholem a drogami. Hrál v mnoha filmech,objevil se Coppolově Apokalypse nebo v motorkářském filmu Larryho Bishopa Hell Ride z roku 2008.

Smrt čeká všude

28. března 2010 v 22:22 |  Filmy
HurtLocker
Režisérka Kathryn Bigelow se pustila do příběhu jednotky amerických pyrotechniků sloužících v okolí iráckého Bagdádu a jako jeden z prvních tvůrců našla odvahu pustit se do stále živého tématu této války, která ještě neskončila.

Neunavuje nás dlouhým klidným úvodem, jak bývá zvykem u válečných filmů, ale rovnou nás vrhá do akce a suchým titulkem oznámí že "do konce služby v rotě Bravo zbývá 38 dní". Tím ukáže divákům hlavní motivaci hrdinů, ale zároveň vidíme, že více než měsíc je velmi dlouhá doba a "smrt skutečně čeká všude". V nastraženém autě, pod hromadou suti nebo na těle nevinného muže. Při první akci, ukázané ve filmu, zahyne vůdce týmu a ke zbývajícím členům JT Sanbornovi a Owenu Eldrigeovi se přidává Will James, jež je sice v Iráku nováčkem, ale jinak je veteránem války v Afghánistánu, na kterého doma čeká dítě a manželka.

Will se tak stává hlavní postavou filmu. Při většině akcí sledujeme jeho počínání, všímáme si jej i mimo bojovou akci a v závěru filmu se s ním podíváme domů. Jenže Will je ztělesněním úsloví z úvodu filmu: Válka je droga. Doma není šťastný. Normální svět není pro něj, je na něj moc složitý. Krásně to ukazuje tragikomická scéna, kdy bezradně stojí před regálem, který je plný nejrůznějších druhů cereálií. Když se pak vrací zpět, je plný energie, očividně ve svém živlu. V posledním záběru jej vidíme v pyrotechnickém ochranném obleku a čteme titulek: "Do konce služby v rotě Delta zbývá 365 dní."

Na jeho postavě je ukázáno, jak válka lidi proměňuje a vytváří v nich závislost. Závislost, která veteránům ztěžuje návrat do normálního života, staví hráz mezi ně a jejich rodiny, nutí se na věci dívat přísně realisticky a bez špetky představivosti ("Možná poznáš, že tvoje oblíbená hračka je jen plechová krabička s plyšákem uvnitř" - Will svému dítěti). Mnozí nedokážou překonat nástrahy této závislosti a stejně jako seržant James jsou nuceni se vrátit zpět do válečné zóny ke své práci, která jim jde stejně nejlépe, mnohem líp, než obyčejný rodinný život.
Smrt čeká všude je filmem, jež se snaží válku ukázat co nejvíce realisticky. Není to akční podívaná plná přestřelek a výbuchů, ale celkem pomalé drama, který ukazuje celý válečný konflikt jako jedno dlouhé čekání a napravuje tak zakořeněnou mylnou představu, kterou do nás zasel Hollywood a tvůrci akčních her. Představu, že válka je nikdy nekončící akce, adrenalin a člověk opravdu vydrží tolik co Rambo a jemu podobní. Nejlépe je to vidět ve scéně v poušti s ostřelovačem. Náboje docházejí, vítr fouká, horký, tetelící vzduch znesnadňuje míření, žízeň je čím dál tím větší, zbraň se zasekává. Celá tato sekvence je velmi dlouhá a napínavá. Velmi dobře ukazuje, co vlastně válka obnáší. Že je hlavně o tom čekání v ne zrovna příjemném prostředí.
Podobně sugestivní je i scéna v opuštěné továrně. Spolu s hrdiny se bojíme, co bude za dalším rohem a napjatě sledujeme jejich dokonalou souhru i to, jaké nebezpečí prozrazení představují na zemi rozsypané střepy. Když pak na konci scény dojde k hrůznému nálezu a ne k očekávané přestřelce (dokonce jsem se přistihl, že čekám ozbrojence v příhodně postavené skříni), divák jen musí smeknout před uměním režisérky, scénáristy a střihače.

Film je natočen dnes tak moderní ruční kamerou. Ale zde to není jen nějaká manýra, sám příběh si užití ruční kamery vynutil. Pomáhá navodit dojem autentičnosti a bezprostřednosti, která je tak důležitá pro filmy tohoto druhu. Ale neznamená to, že by se nám dostalo podobně nepřehledných scén jako v Abramsově Monstru. Kameraman Barry Ackroyd rozhodně neopustil tradiční vyprávěcí postupy, hojně užívá detailů, ale když jde o akci, většinou se kamera pohybuje s protagonisty. Ruční kamera též umožňuje proniknout blíže k hrdinům, narušit jejich intimní zónu. Krásně je to vidět ve scénách v džípu, které jsou velmi autentické a s postavami skutečně prožíváme napětí před akcí i úlevu po jejím úspěšném skončení.
Není to samozřejmě jen zásluha kameramana, že je zábavné hrdiny sledovat a že nám na nich i záleží. Většina postav je obsazena neznámými tvářemi. Díky tomu si je nespojujeme s jejich předchozími rolemi, ale máme pocit, že se díváme na opravdové americké vojáky. Mluví jako oni, pohybují se tak, i ty chlapské zábavy po službě působí přirozeně a nijak nevyčnívají. V hlavní roli "člověka závislého na válce" září Jeremy Renner. Zpočátku je až nesympatický svým způsobem práce, vrháním se do akce po hlavě, hledání adrenalinu. Ale postupně se v něm objevuje zranitelné jádro a právě ta závislost na válce, zabraňující mu návrat do normálního života. Jeho kolegou je JT Sunborn, role pro Anthony Mackieho - charismatický černoch, která má z počátku k Willovi stejný vztah jako diváci, ale v akci je jej schopný podržet. Posledním v týmu je psychologicky labilní Owen Eldridge Briana Geraghtyho. Ten ukazuje jinou podobu tohoto, jak člověka válka ničí. Eldridge netrpí závislostí, chce pryč, válka není místo pro něj.

Známějšími herci v celém ansámblu jsou Ralph Finnes, snadno rozpoznatelný díky svým očím a Guy Pearce v roli seržanta Matta Thompsona. Ženský prvek přináší Willova manželka Connie, ve které poznáme modelku a herečku Evangeline Lilly, kterou proslavila role Kate v seriálu Ztraceni.
Na filmu je vidět, že jej režírovala žena. I když je Bigelow zkušenou režisérkou akčních filmů, vždycky stavěla na něčem jiném, než jsou výbuchy a přestřelky. Je to vidět zejména na hluboké propracovanosti psychiky všech postav a v důrazu na detail, který postavu propracuje a změní z herce na člověka z masa a kostí, který skutečně žije a dýchá. Nikdy v průběhu filmu se mi nestalo, že bych přemýšlet nad tím, že to "ten a ten dobře zahrál". Měl jsem pocit, že se divám na působivý pohled na život pyrotechniků, kteří pravidelně dávají svůj život všanc a zároveň si už na tuto situaci zvykli.

Mínusem filmu je jeho přílišná délka a stereotypnost první poloviny: Tým je povolán k akci - zlikviduje bombu - jede zpátky - klid na základně a druhý den zase znovu. Druhá polovina je lepší, víc se soustředí na nitro Willa Jamese. Též poslední scéna mi přišla zvláštní, jakoby nepatřičná k celkovému protiválečnému ladění filmu. Will se nadšeně (!) vrací zpět, jako krok je pevný, na tváři lehký úsměv. Jako by chtěla režisérka ukázat "dokonalého amerického vojáka", který jde s úsměvem do akce a bojuje za svou vlast. Tento závěr účinek filmu trochu snižuje a na některé diváky může působit až směšně.

Pokud srovnáme oba Oscarové favority, Smrt čeká všude a Avatar, tak první z nich vychází z toho souboje vítězně. Rozhodně je hlubší a očekává od diváků větší zapojení a zamyšlení a není jen prvoplánovou, byť dobře natočenou, zábavou, kterou Avatar ve srovnání se Smrtí (bohužel) je.
Film Kathryn Bigelow je velmi cenným přírůstkem do série válečných filmů zabývajících se moderními dějinami a zároveň se od nich odlišuje svým důrazem na psychologii postav a jejich propracování. Už z toho důvodu stojí za to, škoda jen, že v české distribuci koluje tak málo kopií.

Moon / Měsíc

8. března 2010 v 21:27 |  Filmy
Mnoho kvalitních klasických, hodilo by se napsat "vesmírných", sci-fi v dnešní době nevzniká. Tvůrci se drží při zemi a natáčejí filmy plné nejrůznějších varování o tom, jak to bude na planetě zemi vypadat, až ji člověk úplně zničí. Asi to vyjde levněji, než vytváření drahých efektů, které jsou téměř nezbytné, pro vytvoření té správné vesmírné atmosféry.
A pak se najednou objeví Duncan Jones a svým nezávislým filmem Moon způsobí senzaci a pořádně rozvíří stojaté vody sci-fi. Zdánlivě nekomplikovaný příběh ale nakonec není tak přímočarý, jak se z letmého pohledu může zdát. Astronaut Sam Bell je jediným člověkem, který udržuje v chodu těžební stanici na povrchu měsíce. Kontroluje postup těžby Helia 3, vzácného plynu, který se na Zemi stal způsobem jak odvrátit energetickou krizi. To znamená čas od času nasednout do měsíčního vozítka, vyzvednout naplněné nádrže s plynem a odeslat je na zem. Jinak má nekonečné množství času, které vyplňuje spánkem, vyřezáváním modelu, cvičením nebo konverzacemi s palubním počítačem. Jeho kontrakt trvá tři roky a ty se nyní blíží ke konci. Sam proto vzpomíná na svou tříletou dcerku, na svou manželku, které na něj na Zemi čeká. Ale netuší, jak může jedna drobná nehoda zamíchat jeho životem a odhalit víc, než by si dovedl představit.
Nemá cenu zacházet do podrobností a postupně se prokousat až k popisu dějových zvratů a překvapení, které si pro diváka scénáristé připravili. Začátek filmu působí tuctově, místy až nudně či stereotypně. Ale postupně budované napětí v druhé třetině je vystřídáno závěrečným vyvrcholením, které nenechá divákovi vydechnout.
Celý film stojí na bedrech Sama Rockwella. Je to on, který v podstatě nesleze z plátna a je to on, skrz jehož pohled vnímáme veškeré dění. Jeho herecký výkon je neskutečný a nezapomenutelný. Skvěle dokáže vyjádřit psychiku člověka, který je tři roky sám, jen s palubním počítačem, a už se těší domů, chce být se svou rodinou, ale jeho plán se mu hroutí pod rukama a jeho cíl se čím dál tím víc vzdaluje.
Při prvním letmém pohledu diváka musí napadnout: Tohle je nezávislý film? Tenhle film, který podmaní famózními záběry měsíční krajiny, pohledy na vesmírnou základnu a těžícími stroji, které drtí měsíční kámen. Tohle? Ano, je to tak. I přes skvělou trikovou stránku je Moon film, který vznikl mimo peníze všech velkých studií. Až na pár výjimek, výše popsaných, se jedná v podstatě o interiérový film. Ven se podíváme v několika málo, byť výrazných, scénách.
Díky jednoduchosti a neměnnosti interiérů (bílé chodby s pravidelnými, obdélníkovými panely) může režisér velmi dobře pracovat s jejich klaustrofobičností. Tomu napomáhá i neustálé hučení strojů stanice. V málokterém sci-fi filmu je tento, podle mě velmi realistický, prvek obsažen. Zde to funguje jakoby podprahově, divák (a stejně tak i Sam) tento zvuk po čase přestane vnímat. Skvělý nápad jak zjednodušit divákovo ztotožnění s postavou.
"Malý, ale obsahem velký film" Duncana Jonese bezpochyby potěší fanoušky sci-fi. Zaujmout ovšem může i milovníky filmů mysteriózních a psychologických dramat. Jako studie osamělosti a chování člověka v krizových situacích totiž funguje výborně.

Velký flám,

27. února 2010 v 12:25 |  Filmy
Rok výroby: 1966
Režie: Gérard Oury
Hrají: Luis de Funés, Bourvil, Claudio Brook, Andréa Parisy

Pokud bychom seřadili všechny filmy s Luisem de Funés do jedné dlouhé řady podle kvality, s jistotou můžeme prohlásit, že Velký flám bude jedné z čelních pozic. Je to dáno tím, že obsahuje zábavný mix válečného filmu (nikdo si nedovede topit legraci z okupace své vlastní země jako Francouzi) a komedie. A tak je hned úvodní scéně sestřelen nad Paříží ("Nevíte kde jsme? - Kousek od Calais.") anglický bombardér a nad střechy Paříže se snáší pětice anglických letců. Dva z nich jsou zadrženi Němci, velitel letadla přistává v zoo, McIntosh na střeše opery, kde se setkává s excentrickým dirigentem Stanislavem a posledního Angličana zachrání malíř Augustin společně s Pařížankou Juliette. A oba "hrdinní" Francouzi se vydávají místo Angličanů do tureckých lázní na schůzku s velitelem. A od té chvíle se rozvíjí krkolomná cesta do neokupované Francie, ozdobená obrovskou hromadou vtipů. A nutno říct, že na rozdíl od jiných filmů s de Funésem v hlavní roli, není to vždy on, kdo je tvůrcem komiky. Svůj prostor dostanou všechny postavy, včetně těch menším, epizodních.
Velký flám s přehledem obstojí (a v mnoha případech ji i překoná)v současné produkci komedii. Sází jeden inteligentní vtip za druhým a ani jedna z postav není jen figurkou, která dělá legraci. Všechny mají své povahové rysy a názory a z toho vyplývá dokonalá situační komika (viz vztah Stanislav + Augustin). I když ta charakterová promyšlenost by se dala aplikovat pouze na Francouze a Angličany. Němci, nebo alespoň většina z nich jsou značně zkarikování - ale je to přeci jen Francouzká komedie z 2. Sv. války, čili příležitost se s odstupem času pobavit na úkor svých okupantů.
Jak již vyplývá z předchozího textu, Velký flám nesklouzne do trapnosti (naštěstí) a navíc si od této hranice drží solidní odstup. Je to zásluha režiséra Gérarda Ouryho, které dokázal zvládnout dvě komediální individua, kterými bezesporu Funés a Bourvil jsou. A k tomu navíc ještě hromadu dalších, komediálně velmi zdatných herců.
Ano, Velký flám je v rámci komediálního žánru dokonalý film s vtipně napsanými charaktery a dobře natočený. Takže, jestli vidět jen jediný film s Funésem, tak tento. A rozhodně se pobavíte více, než u libovolné současné francouzské komedie.

Tisícročná včela

12. února 2010 v 15:50 |  Filmy
Televizní projekt slovenského režisérského barda se zařazuje po bok filmů, jako je Bertulocciho XX. Století. Filmů, které ve své nadprůměrné délce pokrývají osudy několika generací jedné rodiny, zatímco se kolem mění svět, lidé se rodí, umírají, mění se politická situace. Jakubisko si za své hrdiny zvolil zednickou rodinu Pichandů. Na osudech zestárlého Martina a jeho synů ukazuje dobu na přelomu 19. a 20. století, proměnu myšlení lidí, protesty dělníků a jejich snahy o sociální změny a vše vrcholí 1. Světovou válkou, konfliktem, který změnil svět.
Na ploše čtyř hodinových dílů se rozvíjí nejen příběh titulních hrdinů, ale i ostatních lidí z vesnice a reflektuje život v celku. Lidé se rodí a umírají (někteří poměrně kuriózními způsoby), přicházejí, odcházejí (některé postavy se dějem jen mihnou), každý z lidí má svůj vlastní příběh, který nějak zapadá do mozaiky dalších osudů. Ve svém vyprávění se přesně drží slov starého Martina Pichandy - o tom, co se na "múračkách" stalo, se nemá mlčet. Naopak se to má ještě vybarvit, až nakonec nikdo nebude vědět, co byla pravda o co ne. V duchu toho hesla Jakubisko míchá dohromady motivy ze všedního života s událostmi, když už nejsou vysloveně nadpřirozené (jako symbolická "tisícročná včela", jsou jen stěží racionálně uchopitelné (kulový blesk, meteority). Obě podoby vyprávění, realistickou a nadpřirozenou spojuje režisér do skvěle fungujícího celku a vytváří svou vlastní, středoevropskou verzi magického realismu. Ne nadarmo se Jakubiskovi přezdívá "slovenský Fellini". Jeho přístup k prolínání snu, nadpřirozena a reality je podobný.
Postav, potažmo herců je v tomto monumentálním díle požehnaně. V centru vyprávění je samozřejmě rodina Pichandů, hlavně otec Martin a nejstarší syn Samo, který je také nositelem dějové linie, která z filmu možná až příliš vyčnívá. Jedná se o jeho levicovou angažovanou. Po většinu děje to funguje dobře, je to poměrně logická přeměna postavy, ale závěrečná scéna á la "proletáři všech zemí, spojte se", je možná až příliš okatou úlitbou vládnoucímu režimu. To je ale jediná výtka k velmi dobře napsané a Štefan Kvietikem zahrané postavě.
Nejvíc se divákovi do paměti zapíše asi Jozef Kroner v roli Martina Pichandy. Moudrého, životem zkoušeného otce rodiny, který má pochopení a dívá se na život s nadhledem. Zároveň je to on, který v prvních dílech udává tón vyprávění a vnáší do děje výše zmíněné "magické prvky". Výraznou postavou je též další Martinův syn, Valent, zde představitel dobového "kapitalismu" a rádoby záporná postava, zahraný Michalem Dočolomanským.
Z obrovského množství dalších postav a figurek si zaslouží vypíchnout Eva Jakoubková v roli Martinovy dcery a také Jiří Císler jako maďarský šlechtic Belányi. Seznam skvělých, dobře obsazených rolí by byl v tomto případě nekonečný, je vidět, že Jakubisko byl při obsazování všech postav velmi pečlivý a byl si dobře vědom, že při množství postav, které se na obrazovce vyskytují, se divákovi neslijí v nepřehlednou změť pouze v případě, když je budou hrát ti nejlepší možní herci a pokud možno ještě typově výrazní. A to se mu rozhodně povedlo.
Rád bych ještě pochválil poslední, závěrečnou část, která se odehrává za 1. Světové války. Jakubisko nepřekvapí epičností bitevních scén, ale podařilo se mu vyjádřit válečné utrpení mnohem sugestivněji než mnohé válečné masakry. Drží se svého oblíbeného symbolického vyprávění a vše zobrazuje na postavě pošťáka, který vozí telegramy. Výborný nápad.
Tisícročná včela je mozaikovitých vyprávěním malých či velkých událostí v životě vesnice a rodiny, které pojímá něco kolem třiceti let. Je to sice mozaika, ale velmi kompaktní, nerozpadá se na jednotlivé střípky. Po celou dobu si Jakubisko hlídá stejnou náladu, jakoby nostalgickou po starých časech a jemný nadhled. Užívá též spojovacího motivu přenášení žhavého uhlí přes lávku, jakýsi symbol toho, že časy se mění, lidé také, ale některé zvyky zůstávají stále a proměna politického režimu s nimi nic neudělá.
Tisícročná včela je velkým kusem filmařiny. Sice vznikl pro televizi, ale i tak se jedná o velkolepý projekt, který patří do zlatého fondu československé kinematografie a k nejlepším filmům Juraje Jakubiska. Pokud si chcete udělat představu o tom, proč je považován za jednoho z nejlepších režisérů na našem území, pusťte si tento film. Je to z něj jasně pochopitelné.

Oscarové nominace 2010

2. února 2010 v 22:01 |  Novinky
Dnes, 2. Února 2009 byly v Los Angeles odtajněny nominace na letošní Oscary. Nejvíce nominací si odnesly filmy Avatar a Smrt čeká všude. Velkým favoritem jsou i Tarantinovi Hanební pancharti. Jak to celé nakonec dopadne a jestli opravdu dostane Michael Haneke jemu tak prorokovanou sošku za nejlepší neanglicky mluvený film, na to si musíme počkat do 7. Března.
Zde jsou nominované snímky ve jednotlivých kategoriích (podle serveru imdb.com), vynechány jsou obě kategorie krátkých filmů a filmy dokumentární.
Nejlepší film:
Avatar
The Blind Side
Distrikt 9
An Education
Smrt čeká všude
Precious: Based on the Novel Push by Sapphire
A Serious Man
Vzhůru do oblak
Lítám v tom

Nejlepší herec v hlavní roli:
Jeff Bridges (Crazy Heart)
George Clooney (Lítám v tom)
Colin Firth (A Single Man)
Morgan Freeman (Inviticus)
Jeremy Renner (Smrt čeká všude)

Nejlepší herečka v hlavní roli:
Sandra Bullco (The Blind Side)
Helen Mirren (The Last Station)
Carey Mulligan (An Education)
Gabourey Sidibe (Precious: Based on the Novel Push by Sapphire)
Meryl Street (Julie a Julia)

Nejlepší herec ve vedlejší roli:
Matt Damon (Inviticus)
Woody Harrelson (The Messenager)
Christopher Plummer (The Last Station)
Stanley Tucci (Lovely Bones)
Christoph Waltz (Hanebný pancharti)

Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Penelope Cruz (Nine)
Vera Farniga (Lítám v tom)
Maggie Gyllenhaal (Crazy Heart)
Anna Kendrick (Lítám v tom)
Mo'Nique (Precious: Based on the Novel Push by Sapphire)

Nejlepší režie
Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude)
James Cameron (Avatar)
Lee Daniels
(Precious: Based on the Novel Push by Sapphire)
Jason Reitman (Lítám v tom)
Quentin Tarantino (Hanebný pancharti)

Nejlepší původní scénář:
Smrt čeká všude (Mark Boal)
Hanebný pancharti (Quentin Tarantino)
The Messenger (Alessandro Camon, Oren Moverman)
Serious Man (Ethan Coen, Joel Coen)
Vzhůru do oblak (Bob Paterson, Pete Docteur)

Nejlepší adaptovaný scénář
Distrikt 9 (Neil Blokamp, Terri Tatchel)
An Education (Nick Hornby)
In the loop (Jesse Armostrong, Simon Blackwell,
Armando Iarnucci)
Precious: Based on the Novel Push by Sapphire (Geoffrey Fletcher)
Lítám v tom (Jason Reitman, Sheldon Turner)

Nejlepší kamera:
Avatar
Bílá stuha
Harry Potter a Princ dvojí krve
Smrt čeká všude
Hanebný Pancharti

Nejlepší střih:
Avatar
Distrikt 9
Smrt čeká všude
Hanebný pancharti
Precious: Based on the Novel Push by Sapphire

Nejlepší výprava:
Avatar
Imaginarium Dr. Parnasse
Nine
Sherlock Holmes
The Young Victoria

Nejlepší kostýmy
Bright Star
Coco Chanel
Imaginarium Dr. Parnasse
Nine
The Young Victoria

Nejlepší masky
Il Divo
Star Trek
The Young Victoria

Nejlepší hudba
Avatar
Fantastic Mr. Fox
Smrt čeká všude
Sherlock Holmes
Vzhůru do oblak

Nejlepší filmová píseň
"The Weary Kind" - Crazy Heart
"Loin de Paname" - Fauborg 36
"Také it all" - Nine
"Down in New Orleans" - Princess and the Frog
"Almost There" - Princess and the Frog

Nejlepší zvukový mix
Avatar
Smrt čeká všude
Henebný pancharti
Star Trek
Tranformers 2

Nejlepší střih zvukových efektů
Avatar
Smrt čeká všude
Hanebný pancharti
Star Trek
Vzhůru do oblak

Nejlepší vizuální efekty
Avatar
Distrikt 9
Star Trek

Nejlepší animovaný film
Koralína a svět za tajemnými dveřmi
Fantastic Mr. Fox
Princess and the Frog
Tajemství Keltů
Vzhůru do oblak

Kam dál