Prosím, pište komentáře!-Please, write your comments!-Ecrirons votre comemntaries, s'il vous plait!

Červenec 2007

Zemřel Michelangelo Antonini

31. července 2007 v 15:48 Osobnosti
Zemřel italský filmový režisér a představitel neorealismu
MICHELANGELO ANTONIONI
Antonioni se narodil 29. září 1912 ve Ferraře. Poprvé se k filmovému umění dostal v době svých studií na univerzitě v Boloně, kde do časopisu Cinema psal filmové recenze a kritiky. Později navštěvoval přednášky na filmové škole Centro Sperimentale.
Ve 40. letech se poprvé uchytil u filmu nejprve jako scénárista a pomocný režisér. V té době se v Itálii zrodil neorealismus, což se promítalo i do Antoniniovy krátkometrážně-dokumentární tvorby.
Od neorealismu se odklonil v 50. letech filmem Příběh milostné aféry. Už v té době se začaly projevovat hlavní rysy jeho tvorby, kdy klade důraz na psychologickou stránku postav, zatímco sociální zatlačoval do pozadí.
Průlom zažil v šesdsátých letech, kdy se svým mistrovským dílem L'Aventura dostal do širšího mezinárodního povědomí. Zajímavostí může být, že kritika na festivalu v Cannes film označila jako pomalý a ne úplně dobrý.. Kritici však film přijali dobře a později režisér natočil ještě další dvě pokračování.
Červená pustina ukázala revoluční použití barev ve filmu. Po tomto filmu se rozhodl natáčet další filmy v zahraničí. Již jeho první zahraniční film znamenal průlom. V Británii natočená Zvětšenina se stala jedním z nejlepších a nejnezapomenutelnějších filmů druhé poloviny 60. let. Poté natáčel filmy v Americe, Africe a vracel se i zpět do Anglie. Jeho posledním filmem je součást povídkového filmu Eros, kterou režíroval v 92 letech.
Zemřel v pondělí, 30. července 2007 v Římě.
Výběr z filmografie: Kronika jedné lásky (1950), Výkřik (1957), Dobrodružství (1960), Noc (1961), Zatmění (1962), Červená pustina (1964), Zvětšenina (1966), Zabriskie Point (1970), Povolání: Reportér (1975), Za mraky (1995), Eros (2004)

Zemřel Ingmar Bergman

30. července 2007 v 16:39 Osobnosti
Dnes, 30. června 2007, v ranních hodinách ,
zemřel švédský filmový režisér INGMAR BERGMAN.
Bergman se narodil 14. července 1918 v Uppsale ve východním Švédsku. Jeho otec byl pastorem. Později se přestěhovali do Stockholmu, kde ve čtvrti Östermalm prožil, společně s bratrem Dagem a sestrou Maragertou, své dětství. V létě roku 1936, je Ingmar coby školák na výměnném pobytu u hessenského pastoru a v té době se s celou pastorovou rodinou zúčastnil sjezdu NSDAP, kde zažije Hitlerovo vystoupení. O tomto zážitku v roce 1987 prohlásil, že byl Hitlerem naprosto uchvácen, čímž si proti sobě popudil švédký tisk.
Po maturitě studuje literaturu a dějiny umění a různých amatérských divadlech začíná inscenovat první divadelní hry. V roce 1944 se na plátno dostává první Bergmanův scénář. Film Štvanice natočil režisér Alf Sjöberg. V té době už Bergman pracuje jeko ředitel městského divadla v Helsinborgu.
V poválečné době jsou ve Švédsku sháněny mladé talenty a Bargaman je jedním z nich. Vedle své divadelní práce stíhá natočit až tři filmy ročně, většinou podle vlastního scénáře. Až v roce 1952 se film Čekající ženy stává vytouženým úspěchem. Bergamn se mezinárodně proslulým stává v roce 1956, kdy jeho film Úsměvy letní noci získal ocenění na festivalu v Cannes.
Bergamn patřil k nejvíce proslulým režisérům na světě, který natočil mnoho, jak esteticky tak obsahově působivým filmům. K jeho dvorním hercům patřili Max von Sydow, Liv Ulmannová a Erland Josephson. Důležitým spolupracovníkem byl i kameraman Sven Nykvist.
Svůj poslední filn natočil v roce 2002 ve věku 84 let. Byl jím film Serabanda přímé pokračování filmu Scény z manželského života z roku 1972. I v tomto prostřední hráli Ullmanová a Josephson.
Výběr z filmografie: Sedmá pečeť (1957), Lesní jahody (1957), Pramen panny (1960), Jako v zrcadle (1961), Hosté Večeře Páně (1961), Persona (1966), Hodina vlků (1968), Hanba (1968), Šepoty a výkřiky (1971), Scény z manželského života (1972), Kouzelná flétna (1974), Fanny a Alexandr (1982) a mnoho dalších filmů, televizních filmů a divadelních her.

Pirates of the Carribean: At the World's End OST

27. července 2007 v 13:27 Soudtracky
Autor: Hans Zimmer / Počet skladeb: 12 / Délka: 55:57
Autorem hudby ke třetímu pokračování Pirátů z Karibiku je stejně jako v případě druhého dílu Hans Zimmer a povedlo se mu stvořit téměř dokonalý, dobře poslouchatelný soudtrack.
Otvírá jej minutu a půl dlouhá skladba Hoist the Colours s dětským zpěvem (má podobnou melodii jako píseň z prvního filmu) a později se přidá i mužský sbor.
Číslem dvě je Singapore, ve které vynikne mírná elektronika na pozadí živého orchestru a asijské melodie. Ve druhé třetině se skladba rozjede ve velkolepém stylu. Spousta tónů se valí jeden před druhého v naprosto dokonalém souladu. Závěr skladby pak obstarají opět asijská drnkátka, pak samostatný buben a do toho všeho vplynou hlavní melodie z prvního i druhého filmu.
Osmiminutová skladba At the Witt's End plyne ve středním tempu, ale její melodie má snadno poslouchatelnou melodii a přesně evokuje představy mořských plání. Po dvou minutách se dostane ke slovu (či spíše ke zpěvu) sbor, tentokrát spíše ženský). Pak náhle skladba zmohutní a vrací se opět melodie ze začátku. Závěr skladby obstarávají varhany a jemné, tiché zvonění, ze kterého se opět vyloupne v plné síle orchestr akterý je doplněn elektronickou rytmickou kostrou, díky které se podaří vytvořit jakýsi symfonický rock.
Multiple Jacks je zvláštní skladbou, ve které prosakují melodie z předchozího filmu. Pracuje se zde hodně s elektronikou, ale na první poslech je to trochu zvláštní, ale pak musí posluchač uznat, že to tak špatné není.
Svižnou skladbou, která následuje je Up is Down, ve které hrají prim výrazné housle a dobrodružně znějící melodie. Velmi dobrý kousek.
I See Dead People in Boats připomíná melodicky Titanic Jamese Hornera. Ale jinak příjemná pomalá skladba, i když trochu dlouhá. Ve druhé polovině se už tak tichá skladba ještě více ztiší a ke slovu se dostanou tklivé sbory, později se opět objeví typický Zimmer se svými smyčci.
Následuje dvou a půl minutová The Brethern Court, elektronicko - orchestrální skladba podbarvená mužskými sbory a s občas se objevující hlavní melodii. Díky mužským, hluboce posazeným sborům může působit temně, ale na mne, hlavně díky asijským cingrlátkům působila velmi optimisticky.
Parlay je hudebním zázrakem na albu. Hansi Zimmerovi se podařilo dokonale spojit Morriconeovu melodii z Tenkrát na Západě s pirátskou atmosférou. Naprosto dokonalý zážitek pro posluchače, který má soudtracky naposlouchané. Samozřejmě, není to úplná cover-verze, spíš inspirace a mírné vylepšení, protože zvláště ve druhé části skladby Zimmer přidal do Morriconeho melodie větší množství tónů a zabil ji pověstné úspornosti.
Tři munuty a dvě vteřiny strávíte u skladby Calypso, kde hlavní roli hraje poměrně neveselá atmosféra, nízko posazený orchestr a ženský sbor. I když melodii to pořád nemá špatnou.
Pomalu se dostáváme do závěru alba. Zde nás čeká typicky Zimmerovká skladba (vybaví se Pearl Harbor a Poslední samuraj) s výrazným rytmem What Shall We Die For. Na poslední tři čtvrte minuty skladby se přeneseme z temně konstantní atmosféry do pirátské atmosféry, která vyvolává asociace na lodě plující po moři.
Nejdelší skladbou (10:45) je I Don't Think Now Is the Best Time má svižnou ale velmi složitou melodickou strukturu a nástrojovou skladbu. Deset minut je sice poněkud moc, ale skladba je monumentální s množstvím zábavných pasáží, takže se to zvládnou poměrně snadno.
One Day na začátku připomíná hudbu z filmu Šifra mistra Leonarda, ale pak už jsou to zase staří dobří Piráti z Karibiku. Velkolepé melodie a sbory opět vytvářejí dokonalý soulad.
Album uzavírá "hospodská skladba" Drink Up Me, Hearties, v houpavém rytmu s občas se vynořující hlavní melodií filmu. Jenže pak nás Zimmer překvapí nádherným přechodem do výběru těch nejmonumentálnějších melodií z všech tří filmů, včetně hitovky He's Pirate. Závěr dokonalý.
Já rozhodně nepovažuji Piráty z Karibiku za dobrý film, dalo by se říci, že jej spíše řádím do skupiny špatným filmů s několika světlými momenty (pokud s mým názorem nesouhlasíte, můžete mi oponovat v anketě). a jedním ze světlých momentů je i hudba Hanse Zimmera a Klause Badelta.

Forrest Gump

21. července 2007 v 11:13 Filmy
Rok výroby: 1994
Režie: Robert Zemeckis
Hrají: Tom Hanks, Robin Wright Penn, Gary Sinise, Mykelti Williamson, Sally Field
Bílé peříčko poletuje vzduchem, aby nakonec přistálo na ošoupané tenisce mladíka čekajícího na autobusové zastávce. Tím mladíkem je Forrest Gump, který má shodou okolností IQ 75 a shodou okolností se dokázal nachomýtnout ke spoustě událostí, které ovlivnily americké dějiny. Kromě toho, že naučil Elvise Presleyho tančit, rozpoutal aféru Watergate, běžel přes celou Ameriku, účastnil se války ve Vietnamu, porazil Čínu v ping-pongu, získal diplom na vysoké škole a měl neobyčejný talent zachraňovat svoji dávnou kamarádku Jenny v nejnevhodnějších situacích.
To je ve zkratce děj filmu. Pravda je taková, že to není ani tak děj jako spíše sled epizod. To ale není na škodu. Forrest Gump je totiž vynikajícím filmem právě díky své epizodické struktuře a postavě hlavního hrdiny. Však ho Akademie ocenila šesti Oscary.
Tom Hanks je v titulní roli naprosto úžasný. Přesvědčivě hraje člověka, který nepatří k úplně nejchytřejším a dívá se na svět svým vlastním zrakem a věci si vysvětluje po svém.
Dalším velkým plusem je soudtrack složený z dobových hitů. Zazní tady písně od The Doors (scény ve Vietnamu, že by narážka na Coppolovu Apokalypsu?), Simona a Garfunkela, The Byrd, Lynyrda Skynyrda a dalších. Nádherné. Dobře se to poslouchá a do filmu se to úžasně hodí.
Forrest Gump je výborný film, který se musí vidět alespoň dvakrát, aby se plně docenil.

Quentin Tarantino

10. července 2007 v 13:51 Osobnosti
Známý režisér Quentin Tarantino se narodil v roce 1963 v Knoxville v Tennesee své tehdy šestnáctileté matce Connie McHughové jako výsledek jejího vztahu s italským muzikantem Tonym Tarantinem. Jeho matka ho díky svému věku brala spíše jako mladšího bratra a celé jeho dětství a mládí s ním seděla před televizí nebo ho brávala do kina. A mladý Quentin hltal úplně všechno a v té době se pravděpodobně začal psát jeho budoucí život a později všem bylo jasné že jednou skončí u filmu. a šel na to zodpovědně.
Navštěvoval hereckou školu v Los Angeles a při studiu si přivydělával jako vyhazovač v pornokině. Po ukončení studia si našel práci ve videopůjčovně a tam se Tarantino ocitl v ráji. Půjčování filmů zákazníkům zabíralo v jeho denní práci většinou menší procento času. To větší procento si filmy půjčoval sám a ve videopůjčovně si je pouštěl. A stejně jako předtím s matkou v kině, i tady hltal všechno. Od italských westernů, přes americkou béčkovou produkci sedmdesátých let, japonskou kinematografii, Novou vlnu francouzského filmu a končil u čínských bojových filmů A přitom pečlivě každý z filmů studoval. Zkoumal kompozici záběrů, svícení, vedení dialogu, všechno. A postupně se odhodlal k napsání několika scénářů. Dokonce s přáteli natočil svůj první film Narozeniny mého nejlepšího přítele a pak se nabízel coby herec.
Ač scénáře chrlil rychlostí hodnou kulometu, studia si práce filmového samouka jen přehazovala. Nakonec se slitovala nad dvěma scénáři: Pravdivou romací (režírované Tonym Scottem), jejíž natočení se Tarantinovi poměrně zamlouvalo. Druhý film, Takoví normální zabijáci, natočil Oliver Stone, ale předtím film od základů přepsal. "Kdyby mi ten scénář alespoň ukradl" povzdechl si jednou na Stoneův účet.
V roce 1992 se poprvé na filmovém plátně objevilo jméno Quentin Tarantino v kolonce režie. A diváky uhranula gagsterka s černým humorem Gauneři. Hvězdnému obsazeni (Michael Madsen, Tim Roth, Steve Buscemi), zdařile sekundovala skvělá hudba a Tarantinův vyprávěcí styl, kterému něco jako chronologie nic neříkala.
Jeho další film zrodil kult. V roce 1994 přišlo Pulp Fiction, další hvězdy, přehozená chronologie a zásoba kultovních hlášek a dialogů. A nakonec hlavní cena na festivalu v Cannes.
Jackie Brown mnohé Tarantinofily zklamat. Veskrze pomalý a nenásilný film s Pam Griegovou v hlavní roli a téměř bez hlášek. Pro fanoušky velké zklamání a námět na otázku "Co se to s tím Quentienm děje?". Na druhou stranu se ukázalo, že Tarantinovy úspěchy nejsou náhoda a v tomhle mladíkovi dříme i velký talent pro práci s herci.
O šest let později přišel první díl filmu Kill Bill s Umou Thurman v hlavní roli, natočený jako pocta čínským kung-fu filmům. Když pak přišla druhá polovina, tentokrát spíše pocta Sergiemu Leonemu byl režisérův triumf opět velkolepý. Nebylo to tak dobré jako Pulp Fiction, ale bylo to víc pro filmové fajnšmekry, kterým je i sám režisér. Letos dokonce uspořádal festival, na kterám pouští filmy ze své obsáhlé sbírky.
Posledním filmem, který natočil je Death Proof, polovina zajímavého počinu Grindhouse, který natočil se svým "Filmovým bráchou" Robertem Rodriguezem. Ten zas pro změnu dává hold béčkové produkci sedmdesátých a osmdesátých let,.
Filmografie: Gauneři (Reservoir Dogs, 1992), Pulp Fiction - Historky z podsvětí (Pulp Fiction, 1994), Jackie Brown (1997), Kill Bill (2003, 2004), Sin City - Město hříchu (Sin City, pouze podíl na režii, 2005) Grindhouse: Death Proof (2007)

Obchodník se smrtí

6. července 2007 v 11:54 Filmy
Rok výroby: 2005
Režie: Andrew Niccol
Hrají: Nicolas Cage, Jared Leto, Ethan Hawke
Jurij Orlov prodává zbraně. Před lety opustil restauraci svého otce, ukrajinského přistěhovalce, kterému se líbí vydávat se za Žida a rozhodne se zapojit do světového obchodu se zbraněmi všeho druhu. Napřed to zkouší legálně, ale prodávat nelegálně se ukáže být mnohem výnosnějším. Po letech se vypracuje na špičku svého oboru: Arabům prodává Izraelské zbraně, komunistům fašistické kulky. Prodává pravičákům, prodává levičákům a prodává i pacifistům, ale ti obvykle nekupují. A celou tu dobu ho sleduje snaživý agent Interpolu Velentine. A jeho manželce už taky začíná být podezřelé, kdeže bere ty peníze, když prodává auta...
Tento film je filmem o vzestupu, pádu a opětovném vzestupu obchodníká se zbraněmi a zároveň politickou kritikou dnešního světa a též přináší velmi zábavný pohled do zákulisí obchodu se zbraněmi.
A o zábavu se strají hlavně cynické komentáře Nicolase Cage, alias Jurije Orlova.
Výborná je též kamera, film je hodně barevný, hodně scén je postaveno na kontrastu barev. Hudební stránka taky není špatná, úvodní titulkovou sekvenci, kde sledujeme "život kulky" z jejího pohledu, od zrodu v továrně až po její konec v hlavě afrického mladíka, podbarvuje známá píseň Stephena Stillse, též v kontextu vtipné použití písně Erica Claptona Cocaine, když sledujeme postupně vznikající závislost Jurijova bratra na drogách.
Tento film není pro každého, ale rozhodně je velmi zábavnou exkurzí do tohoto obchodu, která má švih, vtip, dobře se na ni kouká a dobře se poslouchá.
Proč je tady? Tak zábavný a vtipný akčně-politický thriller jsme ještě neviděli.