Prosím, pište komentáře!-Please, write your comments!-Ecrirons votre comemntaries, s'il vous plait!

Říjen 2008

Skrytá identita

29. října 2008 v 16:10 Filmy
Rok výroby: 2005
Režie:Martin Scorsese
Hrají:Leonardo DiCaprio, Matt Damon, jack Nicolson, Mark Wahlberg, Martin Sheen

Už roky se snaží bostonská státní policie přijít na kobylku šéfovi místní irské mafie, Franku Costellovi. Najme proto mladého policistu Billyho Costigana, nechá ho odsedět několikaměsíční test a vyšle do akce. Ale to samé udělá i boss Costello. Ten zas do jednostky pověřené jeho vyšetřováním nasadí Colina Sullivana, kterého celé mládí připravoval na podobné úkoly a vyslal ho do stejné školy, kterou vychodil i Costigan. A obě skupiny tuší, že v jejich prostředí se nachází krysa.
Martin Scorsese opuští New York a do bostonu přináší svůj typ kriminálních filmů ze "špinavých ulic". Tentokrát přepracoval honkongský film Volavkaa podařilo se (společně se scénáristou Williamem Monohanem) stvořit moderní krimifilm ve Scorseseho starém/špinavém stylu. Na zábavnosti se kromě od základu napínavé hlavní premisy, podílí i svižné přestříhávání mezi oběma hrdiny, která je asi tak rychlé, jako bývá finále těsně před konfrontací ve filmech, které obsahují dvě pararelní linie. Ale i bez toho je film dobře vystavěný, od začátku do konce draží diváka napětí a místy šponuje nervy k prasknutí. A je to ještě zábavnější díky tomu, že divák obě "krysy" zná a místy má sto chutí hrdinům nakopat, že jim nedojde něco tak průzračného.
Herecké výkony jsou na výši a postavy dobře obsazené. Příjemným překvapením je Jack Nicholson v roli Costella. Nevyklouzl sice úplně ze své obyvklé škatulky nerudného důchodce, ale na druhou stranu ji obohatil o další prvky. Tenhle nerudný důchodce totiž dokáže klidně zastřelit člověka a ještě se u toho dobře bavit. Obě "krysy" jsou také dobře obsazené, ale sympatičtější je přeci jen DiCaprio jako Billy, Damonův Colin je až příliš hnusný a příliš okatě sabotující. Ale v určitých chvílích lze palce držet oběma. Důležitou, i když malou postavou je policista Marka Wahlberga, přes ktrého se nakonec dostaneme až do finále. A nejlepší je poslední záběr na krysu, procházející se po balkóně... Tím dodal Scorsese filmu nový rozměr a v mých očích ho o pár procent pozvednul.
Hudbu k filmu napsal Howard Shore, ale ve filmu příliš nevynikne. Větší prostor dostávají dobové hity. Dočkámě se Mafiány odzkoušené Gimme Shelter od Rolling Stones (perfektní písnička na úvod filmu), ale také Comfortably Numb od Pink Floyd, tentokrát v podání Rogera Waterse a Van Morrisona a takých irských folk-punkerů Dropkirk Murphys. Scorsese si opět dal s výběrem hudby velkou práci a k obrazům perfektně sedí a samotný písničkový soudtrack je přeinejmenším stejně zábavný jako samotný film.
Skarý identita je příjemným návratem Martina Scorseseho ke kořenům a pro divááka čerstvým závanem vzduchu do upadajícího žánru kriminálního, popř. mafiánského filmu.

Občan Kane

22. října 2008 v 9:37 Filmy
Rok výroby: 1941
Režie:Orson Welles
Hrají: Joseph Cotten, Agnes Moorehead, Ruth Warrick, Orson Welles, Alan Ladd

První film (v podstatě) "zázračného dítěte" Orsona Wellese patří k nejoceňovanějším filmů v dějinách kinematografie. Začíná smrtí mediálního magnáta Charlese Fostera Kanea a vyřknutím jeho posledních slov "Rosebud". Po zybtek filmu se pak reportér snaží vypátrat význam tohoto slova a pomocí filmových týdenníků, retrospektiv a vzpomínek pamětníků si poamlu skládá obraz Kaneova života a Kaneovy osobnosti.
Wellesovi v roce 1941 natočil film, který v podstě vdefinoval žánr fiktivního dokumentu. Tomu napovídá už nápadité shrnutí Kaneových úspěchů v podobě filmového týdenníku se vším všudy - s hlasem vypravěče, typickou hudbou i celkovým stylem. Hned na začátku se tak dozvídáme vše potřebné. Orson Welles ale míchá i další žánry s neobyčejnou bravurou. Úvodní záběry na Kaneovo sídlo Xanadu v bouři si nezadjí s těmi nejslavnějšími horory, ale netrvá dlouho a přenášíme se do detektivního příběhu (včetně sbírání důkazů a rozhovorů se svědky), přejdeme přes komedii a dojde i na romantický film. Celý tento koncept míchání žánrů a stylu vyprávění byl ve své době naprosto novátorský a díky tomu se Občan Kane zapsal do seznamů nejlepších filmů.
Ale nejen kvůli výše uvedenému. Ve filmu hraje prim dokonalá kamera, která si po vzoru filmu noir hraje s rozantním kontrastem světla a stínu a také se v několika záběěrech dočkáme nevídané hloubky ostrosti - takové, že se ani nepoužívá v dnešních filmech. Po letech bádání sice vyšlo najevo, že jedná o trik (70% záběrů tohoto filmu, jsou nějak trikově upraveny), ale to jim na působivosti ani v nejmenším neubírá.
Nápadité je i využití hudby Bernarda Hermanna.- i když je melodická, přesně ve stylu filmu té doby, funguje jen podprahově a dokonale podporuje vyznění scén.
Z hereckých výkonů na sebe nejvíce pozornosti strhává samotný Welles v roli Kanea. Přesvědčivě ho ztvárnil jako mladého ambiciózního mladíka i starého, unaveného muže, který má všechno, jen nějaká blízká osoba mu chybí. Ostatní herecké výkony jsou také solidní, zvláště obou Kaneových životních partnerech (aby se to odlišilo, jedna je tmavovláska a druhá blondýna).
Občan Kane je překvapivě zábavnou a úžasně natočenou klasikou, kterou by neměl minout žádný filmový fanoušek.

Vangelis

12. října 2008 v 19:59 Osobnosti

Evangelos Odysseas Papathanassiou, známý jako Vangelis, se narodil 29. března 1943 ve vesnici Agria poblíž města Volos v Řecku. Od útlého dětství se věnoval hře
na klavír, ale kvůli neshodám s učitelem se začal vzdělávat sám a začal též skládat první menší skladby. Po ukončení školy založil s přáteli art-rockovou skupinu The Forminx, která se brzy stala
velmi populární. Po fašistickém převratu v roce 1968 odešel do Paříže, který spolu se dvěma řeckými krajany založil skupinu aphrodite's Child. Ta se rozpadla po osmi letech, po vydání kontroverzního alba "666". V té době už měl na kontě několik vlastních alb, např. Hypnosis a The Dragon.
Na pole filmové hudby jej přenesla spolupráce s režisérem dokumentárních filmů Frederikem Rossifem.
V roce 1974 zakládá v Londýně Nemo Studios, kde kromě jeho sólových řadových desek, úspěšné spolupráce se zpěvákem skupiny Yes Jonem Andersonem vznikl i ceněný soudtrack k filmu Chariots of Fire. Po opuštění Nemo Studios vzniká jeden z jeho
nejslavnějších soudtracků, futiristický Blade Runner. Na počátku devadesátých let zakládá v Paříži futuristické studio Epsilon Laboratory, kde vznikl
jeden z jeho nejslavnějších soudtracků - 1492 - Conquest of Paradise, který byl jeho druhou spoluprací s režisérem Ridleyem Scottem a dal světu jednu z nejznámějších filmových melodií. Kromě 1492 vznikla v tomto studiu i hudba k filmům The Plague
a Bitter Man. Poslední jeho prací pro film je hudba k filmu Alexander od Olivera Stonea. Některými však byl režisér za použití Vangelisovy hudby odsuzován za přílišné ukotvení v osmdesátých letech, jiným zase připadala výborně použitá a nadčasová.
Vangelis patří k nejslavnějším skladatelům a jeho hudba je pro svůj jednotný styl snadno rozpoznatelná a dobře poslouchatelná.

Tobruk

4. října 2008 v 14:26 Filmy
Rok výroby: 2008
Režie:Václav Marhoul
Hrají:Kryštof Rímský, Jan Meduna, Matěj Hádek, Michal Novotný

Po letech v Čechách vznikl regulérní válečný film. A nutno říct, že na to, že se jedná o film vzniklý v českých podmínkách, je velmi precizně udělaný a je vidět, že jej natočil vojenský nadšenec Václav Marhoul. Film popisuje působení československých vojáků při obraně Lybijského přístavu Tobruk.
Režisér Marhoul vypráví příběh ve dvou částech. První, odehrávající se ve výcvikovém táboře se otevírá s příjezdem dvou nováčků, jedním z nich je i Žid Jan Lieberman, který se později potýká s rasově motivovaným chováním velitele čety. Ale rozhodně není hlavním hrdinou. Tento mlčenlivý voják je jen jedním z těch několika, kteří tvoří první četu, která sama je hlavním hrdinou. Bohužel, první část je poněkud slabší částí filmu. Po příjezdu na frontu se ale vše razantně mění a spolu s vojáky cítíme horko písku, nedostatek vody a máme strach, kdy přijde další neočekávané ostřelování. Zajímavé je též podání bojových scén: Němci totiž v podstatě nejsou vidět. Kromě jedné scény (kdy vidíme siluety vojáků, blížící se k zákopům), jsou nepřátelé jen těmi, kteří střílí po zákopech dělostřelecké granáty. Rozhodně zajímavé podání, ale je pořeba říci, že i způsob, jak ušetřit nějakou tu korunu. Herecké výkony hrdinů jsou realistické, ale čím víc se blížíme ke konci filmu, tím jsou kvůli nánosům prachu hůře rozeznatelní. Ale to posiluje atmosféru pouště, která je i tak více než působivá.
Tobruk si hodně bere ze svých slavnějších předchůdců v žánru válečných filmů, ale i tak je bílou vránou, nebo chcete-li příjemným zjevením na českém filmovém nebi, které se zapíše do historie jako ojedinělý, precizně zpracovaný projekt, ze kterého čiší nadšení jeho tvůrců. Už proto stojí za to dát mu šanci.