Prosím, pište komentáře!-Please, write your comments!-Ecrirons votre comemntaries, s'il vous plait!

Prosinec 2008

Zjizvená tvář

30. prosince 2008 v 15:13 Filmy

Rok výroby: 1932
Režie:Howard Hawks
Hrají:Paul Muni, Ann Dvorak, Boris Karloff, George Raft





Klasický gagsterský film vypráví příběh vzestupu a pádu fiktivního gagstera Tonyho Camonteho (jehož inspirací se stal nechvalně proslulý Al Capone), který rozhodně nepatří mezi diplomaty. Všechno totiž raději řeší pomocí samopalu nebo pěstí. A dost nevybíravě se chová i ke své vlastní sestře.
Film, jak je již tradicí žánru, postupuje přímočaře, drsně a diváka nenechá za celých devadesát tři minut vydechnout, baví od začátku do konce. Dialogové scény jsou poměrně často střídány se scénami akčními, a to jak přestřelkami, tak automobilovými honičkami.
Nejpůsobivější součástí filmu je jeho vizuální zpracování, které spadá do pozdější kategorie filmů noir (režisér Hawks stvořil jeden ze základních kamenů tohoto žánru - Hluboký spánek podle knihy Raymonda Chandlera, takže se není čemu divit). Obrazové ztvárnění se přímo vyžívá v používání exterémního kontrastu a dokonce se dočkámě i několika scén, které jsou ztvárněny jen pomocí stínů jednajících osob. I když je tento způsob využit velmi často, nikdy nepůsobí jako režisérova manýra, ale pomáhá udržovat atmosféru.
Tu naopak trochu narušuje představitel titulní role Paul Muni. Ve scénáři měl asi předepsáno, aby působil co nejvíce démonicky. V mnoha scénách si totiž vypomáhá herectvím, které by spíše zapadlo do němého filmu. Na některých místech jeho grimasy, hry s obočím či pozice rukou působí až divně a zbytečně tak shazují jinak dobře napsanou a zajímavou postavu. Ostatní herci (a to je zajímavé), tedy až na představitelku Comenteho sestry působí, všichni naprosto přirozeně.
Film v žádné chvíli otevřeně nepřiznává svou inspiraci v reálných postavách, ale už díky úvodnímu titulku jej lze chápat jako odstrašující příklad pro ty, kteří si mysleli, že mafie je něco, co je nemůže ohrozit. Do kontextu pravdivých událostí též film uvádí i scéna maskaru na Sv. Valentýna, při kterém jsou na jednu hromadu postřílení vůdcové konkurenčních gangů. V době, kdy film vznikl se jednalo o událost poměrně čerstvou.
Zjizvená tvářrozhodně patří ke klasice světového filmu a přináší zajímavý a navíc (skoro) pravdivý příběh jednoho gangstera, navíc zabaleného do vizuálně dokonalého hávu.

Jan Švankmajer

21. prosince 2008 v 19:02 Osobnosti
Jan Švankmajer, narozený 4. září 1934 v Praze patří mezo přední české filmové tvůrce, výtvarníky a animátory. Jeho díla jsou známá po celém světě, zvláště v Japonsku a USA se těší velké oblibě. Kromě své vlastní tvorby pracuje i na filmech jiných tvůrců.
Studoval na VŠUP a na katedře loutek AMU, kde k jeho spolužákům patřil pozdější režisér Juraj Herz. V roce 1958 se poprvé podílí na filmu. Poté pracoval na divadlech Laterna Magika a v Černém divadle. Roku 1964 natáčí svůj první film Poslední trik pana Schwarzelwalda a pana Edgara, ve kterém se objevují prvky typický pro jeho pozdější filmy, např. Kombinace živého herce a animace. Od tohoto momentu se přestává věnovat divadlu a věnuje se natáčení svých filmů, které si rychle získaly značný mezinárodní ohlas a staly se objektem četných intelektuálních rozborů. V roce 1970 se společně s manželkou stávají členy Surrealistické skupiny.
Po nástupu normalizace je Švankmajerovi stěžována práce a tak pracuje jako scénograf a výtvarník na nejrůznějších filmech - např. Adéla ještě nevečeřela nebo Deváté srdce. V roce 1982 natočil film Možnosti dialogu, který byl i přes odmítavý postoj tehdejšího režimu oceněn na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy. To mu znemožnilo natáčet v Krátkém filmu, ale neodradilo jej to od natáčení dalších filmů. Ve Švýcarsku natočil v roce 1988 vysoce ceněný film Něco z Alenky
Po revoluci (1992) zakládá s Janem Kallistou společnost athamor pod jejímiž křídly vzniká poslední film Petra Čepka, Lekce Faust, kde tento herec ztvárnil obě postavy - Fausta i Mefistofela. Jeho zatím posledním filmem je šíleníinspirované povídkami Markýze de Sade. Rozhodně to ale není Švankmajerův poslední film, režisér má v plánu natočit nějaký ze svých scénářů, psaných "do šuplíku".

Filmografie: Poslední trik pana Schwarzelwalda a pana Edgara(1964), Johann Sebastian Bach: Fanatsia G-Moll(1965), Hra s kameny(1965), Rakvičkárna(1966), Et Cetera(1966), Historia Naturae(1967), Zahrada(1968), Piknik mit Weissmann(1968), Byt (1968), Tichý týden v domě(1969), Kostnice(1970), Don Šajn(1970), Žvahlav aneb Šatičky Slamněného Huberta(1971), Leonardův deník(1972), Otarntský zámek(1977), Zánik domu Usherů(1981), Možnosti dialogu(1982), Kyvadlo, jáma a naděje(1983), Do pivnice(1983), Něco z Alenky(1988), Mužné hry(1988), Another Kind of Love(1988), Tma/Světlo/Tma(1989), Zamilované maso(1989), Flora (1989), Autoportrét(1989), Konec stalinismu v Čechách(1990),¨ Jídlo(1992), Lekce Faust(1994), Spiklenci slasti(1996), Otesánek(2000), Šílení(2005)



Stalker

15. prosince 2008 v 15:17 Filmy
Rok výroby: 1979
Režie:Andrej Tarkovskij
Hrají:Alexandr Kajdanovskij, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko

Kdysi před lety spadnul neobydlené oblasti tajemný meteorit a okolí místa dopadu proměnil na místo, kde se dějí zázraky, Zónu. Na určitých místech se zde plní příchozím ty nejniternější přání. Na tato místa vodí návštěvníky tzv. Stalkeři, muži, které Zóna poznamenala a oni sami nesmějí do Komnaty, kde se plní přání vstoupit. Jejich úkolem je jen bezpečně převést lidi do komnaty a zpět, cestou, která je nebezepčná a nikdy není stejná. Tentokrát se na cestu do zóny vydává stalker společně se dvěma muži, Profesorem a Spisovatelem. Cesta před nimi je dlouhá a náročná a ticho, vznešenost a krása Zóny přímo vybízí k probírání nejzákladnějších filozofických otázek.
Andrej Tarkovskij natočil velmi intelktuální sci-fi film, ve které je sci-fi vlastně jen myšlenka Komnaty, kde se plní přání. Ostatní je vesměs realistické. Film Satlker je ale divácky velmi náročný. Režisér začíná vyprávět za pomoci černobílého filmu, který využívá vysoký kontrast a kombinuje v sobě typickou černobílou s mírně do hněda zabarvenými pozadími scén. Celý tento úvod popisující náročnou cestu do Zóny trvá přes půl hodiny.
Téměř celý zybtek filmu (kromě poslední dvacetiminutovky) se věnuje putování trojice Zónou. Tarkovskij své herce sleduje v dlouhých, až několikaminutových nepřerušovaných záběrech, nechává je mluvit o všem možném, ale ve všech případech jsou to témata velmi závažná. Na druhou stranu je zde hodně scén, kdy se nemluví. Za postavy mluví elektronická nebo klasická hudba, nebo jen zvuky přírody - kapání vody, ptáci, šumění větru. Tento velmi realistický způsob natáčení v exteriérech pomáhá režisérovi vytvořit působivou atmosféru jakéhosi strachu z neviditelného a divák se tak mnohem lépe ztožňuje s hrdiny a chápe jejich obavy z dalšího postupu.
Herecké výkony jsou výborné, každý z předtavitelů dostane svoji příležitost ukázat, jak umí hrát. Všechny herecké výkony v kombinaci s dlouhými záběry působí až dokuemntárně, jako kdyby někdo sledoval tři muže na cestě do Zóny.
Na dokument je ale tento film až příliš vizuální. Všechny záběry jsou pečlivě komponované a využívají omezenou škálu barevnosti, převážně šedou a zelenou.
Celý film je velmi silným, kompaktním zážitekme, který i přes svou délu (dvě a půl hodiny) nenudí. I když některým film rozhodně připadá nudný. Těm ostatním, kteří se do něj položí a dávají pozor se odmění silným zážitkem.

Helena Třeštíková získala Evropskou cenu za dokument "René"

7. prosince 2008 v 12:00 Novinky

Česká dokumentaristka Helena Třeštíková převzala v sobotu večer v Kodani Cenu Evropské Filmové akademie (EFA) Prix Arte 2008 k kategorii dokument za časosběrný dokument René, který popisuje dvacet let v let v životě muže na okraji společnosti, který strávil většinu života ve vězení, ale na druhou strnu, napsal několik knih.
Film měl v českých kinech premiéru v červenci. Dalším nominovaným filmem na "Evropského Oscara" byl film Petra Zelenky Karamzovi. Ten se ale nedostal do uzšího výběru.
Ceny pro nejlepší herečku a herce získali Angličanka Kirsten Scott Thomas(za francouzký film Il y a longtemps que je t'aime) a Ital Tony Servillo (za výkony ve filmech Gomorra a Il Divo). Cenu za celoživetní dílo získala herečka Judi Dench, známá z posledních bondovek jako M.
Třeštíková je prvním Čechem, který dostal cenu za film pro svoji zemi. Druhým laureátem je Miloš Forman, který dostal cenu za svůj americký film Lid versus Larry Flynn.