Greatest Film Classic blog na Blog.cz

Quentin Tarantino se nikdy netajil svým obdivem k hudbě Ennia Morriconeho a vždy toužil po tom, aby se některá z jeho melodií objevila ve filmu a později na doprovodném soudtracku. Přání se mu splnilo u filmu Kill Bill. Na soudtracku k druhé části se objevily hned tři skladby. U následujícího filmu, Auto zabiják využil jednu a svou aktuální novinkou Inglorious Basterds zvyšuje na čtyři skladby. Ale popořadě.

Jeden z nejkratších (bohužel) Tarantinových soudtracků se otevírá skladbou Nicka Perita Green Leaves of Summer, která svou náladou přibližuje dějiště celého filmu - prosluněnou Francii. Na dramatičtější notu zahraje ve druhé skladbě Ennio Morricone s The Verdict, která v sobě kombinuje úvodní motiv z Beethovenovy skladby Pro Elišku a pro autora typické westernové motivy do skladby plného vnitřního napětí.

Číslem tři na disku je White Lightning od Charlese Bernsteina, která je pomalejší skladbou postavenou na kytaře, zvláštních (často perkusivních) zvucích a baskytaře. Následuje poněkud stereotypní Slaughter od Billyho Prestona. Podle mě dost typický výtvor sedmdesátých let obsahující velké množství klávesových vyhrávek, ale na druhou stranu se zde poprvé dočkáme i zpěvu. Bohužel, skladba i když poměrně svižná, v posluchači vzbuzuje pocit, že trvá více než jen reálné čtyři minuty.

V další skladbě se dostane ke slovu opět režisérův oblíbený Morricone. Skladba začínající jen piánem a tichých orchestrem postupně graduje, přibírá další nástroje a graduje s orchestrem a výraznou sólovou trubkou. Opravdu velmi dobrý kousek a při tom úplně neznámý. One Silver Dollar se vrací k náladě prosluněné Francie navozené první skladbou a přimíchává do ní westernové drobnosti.

Bastreds jsou přeci jen filmem z 2. Světové války, takže se dočkáme i němčiny. Nejen mluvené, ale na albu i zpívané a to v podobě německé kabaretní písničky, u které se posluchač musí smát. V podobně bezstarostném duchu se nese The man with the big sombrero zpívaný jakousi směsí francouzštiny a angličtiny a doprovázený typicky studiovým orchestrem. Trojici zpívaných písní uzavírá opět německá Ich Wollt Ich Waer Ein Huhn. Svižný duet z třicátých let nás svou náladou opět přenese do německého kabaretu. Na soudtracku to není špatné, ale poslouchat celý den se to nedá.

Main Theme from The Dark of the Sun od Jacquese Loussiera nás vrací do dramatičnosti úvodní části soudtracku. Tepající rytmus na pozadí, vyťukávané piano a orchestr. Velmi zajímavý a poměrně strhující kus.

Pak následuje asi největší překvapení alba. David Bowie a jeho hit Cat People. Dobově příliš neodpovídá, ale do nálady alba zapadá poměrně hladce a funguje. A co čekat od Bowieho, než kvalitu? Tiger Tank Lalo Schifrina je patrně jedinou skladbou z válečného filmu, která se protlačila na tento soudtrack. Dočkáme se v ní něco přes minutu dlouhé dramatické kompozice zabalené do zvuku velkého orchestru.

Závěr alba obstarává ve dvou kusech Ennio Morricone. První Un Amico je pohodovou a ani ne moc Morriconeovskou skladbou. Za to Rabbia E Tarantella je ukázkou dramatičnosti, jaké je právě jen Ennio schopen. Výborná a zábavná tečka.

Soudtrack k Inglorious Basterds sice nepřekonává některé předchozí Tarantinovy kompiláty, ale přesto si drží velmi vysokou úroveň a na světlo vytahuje další zapomenuté skladby, které dokáže objevit snad jen "maniak z videopůjčovny".