Televizní projekt slovenského režisérského barda se zařazuje po bok filmů, jako je Bertulocciho XX. Století. Filmů, které ve své nadprůměrné délce pokrývají osudy několika generací jedné rodiny, zatímco se kolem mění svět, lidé se rodí, umírají, mění se politická situace. Jakubisko si za své hrdiny zvolil zednickou rodinu Pichandů. Na osudech zestárlého Martina a jeho synů ukazuje dobu na přelomu 19. a 20. století, proměnu myšlení lidí, protesty dělníků a jejich snahy o sociální změny a vše vrcholí 1. Světovou válkou, konfliktem, který změnil svět.
Na ploše čtyř hodinových dílů se rozvíjí nejen příběh titulních hrdinů, ale i ostatních lidí z vesnice a reflektuje život v celku. Lidé se rodí a umírají (někteří poměrně kuriózními způsoby), přicházejí, odcházejí (některé postavy se dějem jen mihnou), každý z lidí má svůj vlastní příběh, který nějak zapadá do mozaiky dalších osudů. Ve svém vyprávění se přesně drží slov starého Martina Pichandy - o tom, co se na "múračkách" stalo, se nemá mlčet. Naopak se to má ještě vybarvit, až nakonec nikdo nebude vědět, co byla pravda o co ne. V duchu toho hesla Jakubisko míchá dohromady motivy ze všedního života s událostmi, když už nejsou vysloveně nadpřirozené (jako symbolická "tisícročná včela", jsou jen stěží racionálně uchopitelné (kulový blesk, meteority). Obě podoby vyprávění, realistickou a nadpřirozenou spojuje režisér do skvěle fungujícího celku a vytváří svou vlastní, středoevropskou verzi magického realismu. Ne nadarmo se Jakubiskovi přezdívá "slovenský Fellini". Jeho přístup k prolínání snu, nadpřirozena a reality je podobný.
Postav, potažmo herců je v tomto monumentálním díle požehnaně. V centru vyprávění je samozřejmě rodina Pichandů, hlavně otec Martin a nejstarší syn Samo, který je také nositelem dějové linie, která z filmu možná až příliš vyčnívá. Jedná se o jeho levicovou angažovanou. Po většinu děje to funguje dobře, je to poměrně logická přeměna postavy, ale závěrečná scéna á la "proletáři všech zemí, spojte se", je možná až příliš okatou úlitbou vládnoucímu režimu. To je ale jediná výtka k velmi dobře napsané a Štefan Kvietikem zahrané postavě.
Nejvíc se divákovi do paměti zapíše asi Jozef Kroner v roli Martina Pichandy. Moudrého, životem zkoušeného otce rodiny, který má pochopení a dívá se na život s nadhledem. Zároveň je to on, který v prvních dílech udává tón vyprávění a vnáší do děje výše zmíněné "magické prvky". Výraznou postavou je též další Martinův syn, Valent, zde představitel dobového "kapitalismu" a rádoby záporná postava, zahraný Michalem Dočolomanským.
Z obrovského množství dalších postav a figurek si zaslouží vypíchnout Eva Jakoubková v roli Martinovy dcery a také Jiří Císler jako maďarský šlechtic Belányi. Seznam skvělých, dobře obsazených rolí by byl v tomto případě nekonečný, je vidět, že Jakubisko byl při obsazování všech postav velmi pečlivý a byl si dobře vědom, že při množství postav, které se na obrazovce vyskytují, se divákovi neslijí v nepřehlednou změť pouze v případě, když je budou hrát ti nejlepší možní herci a pokud možno ještě typově výrazní. A to se mu rozhodně povedlo.
Rád bych ještě pochválil poslední, závěrečnou část, která se odehrává za 1. Světové války. Jakubisko nepřekvapí epičností bitevních scén, ale podařilo se mu vyjádřit válečné utrpení mnohem sugestivněji než mnohé válečné masakry. Drží se svého oblíbeného symbolického vyprávění a vše zobrazuje na postavě pošťáka, který vozí telegramy. Výborný nápad.
Tisícročná včela je mozaikovitých vyprávěním malých či velkých událostí v životě vesnice a rodiny, které pojímá něco kolem třiceti let. Je to sice mozaika, ale velmi kompaktní, nerozpadá se na jednotlivé střípky. Po celou dobu si Jakubisko hlídá stejnou náladu, jakoby nostalgickou po starých časech a jemný nadhled. Užívá též spojovacího motivu přenášení žhavého uhlí přes lávku, jakýsi symbol toho, že časy se mění, lidé také, ale některé zvyky zůstávají stále a proměna politického režimu s nimi nic neudělá.
Tisícročná včela je velkým kusem filmařiny. Sice vznikl pro televizi, ale i tak se jedná o velkolepý projekt, který patří do zlatého fondu československé kinematografie a k nejlepším filmům Juraje Jakubiska. Pokud si chcete udělat představu o tom, proč je považován za jednoho z nejlepších režisérů na našem území, pusťte si tento film. Je to z něj jasně pochopitelné.
Zde hledá