Prosím, pište komentáře!-Please, write your comments!-Ecrirons votre comemntaries, s'il vous plait!

Červenec 2010

Inception (Hans Zimmer)

25. července 2010 v 15:45 Soudtracky
Po filmech Batman začíná a Temný rytíř spojil režisér Christopher Nolan opět síly se skladatelem Hansem Zimmerem. Nyní sólově, bez pomoci Jamese Newtona Howarda, vytvořil soundtrack k jeho nejnovějšímu, všemi opěvovanému hitu Inception  (česky jako Počátek). Jak se mu toto dílo povedlo?

Inception
Soudtrack otevírají dvě krátké skladby, obě s délkou jen něco málo přes minutu. První, Half rembered Dream je gradujícím ambientním trackem, druhá o něco delší skladba We Build Our Own World stojí na basové lince, která připomíná tep lidského srdce. Později se přidávají typicky Zimmerovké smyčce a podivné, neidentifikovatelné elektronické zvuky.
Třetí Dream Is Collapsing syntetizátorový podklad doplňuje elektrickou kytarou a opakující se melodií, která přidáváním nástrojů (smyčce, elektronika) nabírá na intenzitě a vrcholí ve velkolepém finále, které vyústí do náhlého ticha. Následující Radical Notion se celá nese v poklidném duchu na podkladu z tepajících elektronických smyčců a posluchače napíná až k prasknutí.
A na konci opět pozvolná gradace, utnutá do tiché části, která napětí ještě více zvýší. Melodie se stále opakuje, mění se jen nástrojové složení.
Druhá nejdelší skladba na lbu je Old souls s jemnou pianovou melodií v úvodu. Později se proměňuje do jemně plynoucí křehké skladby postavené převážně na elektronice. V poslední třetině se křehkost vytrácí a nahrazuji opět gradující dramatičnost, vykreslená v temných konturách. Šestá skladba tajemně pojmenovaná jen čísly nijak nevybočuje z nálady alba, nástroje jsou opět elektronické. Melodie opět graduje, hlavní část zabírají rozsáhlé plochy smyčců ve vyšších polohách a závěr obstarává temný, elektronicky generovaný zvuk, který posluchače jako údery kladiva zatlouká do sedačky. Sedmá, oproti předchozí,
velmi konkrétně pojmenovaná skladba Mombasa skutečně přichází s africkými rytmy. Základ tvoří svižné elektronicky modifikované perkuse a o melodii se starají Zimmerovské smyčce a nejspíše elektrická kytara. Velmi adrenalinová a svižná skladba. Výrazným zklidněním je One simple idea, skladba, jež dopředu posouvá pravidelné basové dunění, to ale později přehluší výrazně smutné smyčce.
Dream within a dream - opět basová linka, hutná elektronika a navrch smyčce. Skladba opět graduje, velmi se blíží k tomu, co Zimmer vytvořil pro Batmana. Ve druhé polovině přichází změna v krátké žesťové mezihře a v následném zpomalení. Melodie do sebe začíná pojímat prvky z moderní hudby a dále se rozvíjí v jemném, až romantickém duchu. Nejdelším trackem na albu je devítiminutová Waiting for the train. Začíná tiše, jemně, zvuky, které obvykle podbarvují podvodní scény. Přidává se kytara a smyčce. Vše v pravidelných intervalech doplňuje oscilující elektronické cvrlikání.
Ke konci na pozadí dramatického bušení přidává úryvek ze šansonu Edith Piaf J'ne regrete Rien. Jen dva verše pro pozorné posluchače, ale zajímavý nápad. Sám jsem zvědav, jak je to využito ve filmu.
Předposlední skladba na desce se nese v duchu truchlivých táhlých violoncell a jistého pocitu smutné vznešenosti, který celé tři minuty prostupuje. Távěr je samozřejmě opět dramatický, napínavý. Poslední čtyři a půl minuty alba se nesou v mírném, nadějeplném tempu a klasických smyčcích s elektronickým podkladem.

Celkově se dá říct, že Inception je klasicky odvedenou prací Hanse Zimmera, který je ve všech skladbách poměrně snadno rozpoznatelný. Nutno ale říct, že se jedná o velmi kvalitní a strhující počin, jež rozhodně překonává Zimmerovu hudbu k adaptacím Dana Browna, ale mnoha místech silně připomínají jeho doprovod k Batmanovským filmům od Chrise Nolana.

Kawasakiho růže

10. července 2010 v 11:50 Filmy
Růže
Rok se s rokem sešel a na plátna kin (resp. na DVD nosiče) vstoupil další Hřebejkův film, opatřený tajemným názvem Kawasakiho růže. Překvapivě se v něm prolínají dvě roviny režisérovy tvorby. Film začíná jako vztahové drama, ale postupně se promění o psychologický příběh o odpuštění starých křivd z doby komunismu a o vyrovnání se s vinami, které byly potlačeny a odsunuty někam hluboko do nevědomí.
Hlavní postavou je budoucí laureát Ceny paměti národa, význačný psychiatr, jeden ze signatářů Charty 77, který je svým zetěm nařčen z udavačství za minulého režimu. Je to pravda, nebo je to jen vyfabulované obvinění, kterým si zeť vylévá zlost na jeho dceru, jeho ženu, které je beztak nevěrný?
Po stopách pravdy se pouští televizní štáb, který dochází k zajímavým objevům a skutečná a poměrně děsivá pravda tak vychází najevo. Postupně se tahá jeden letitý kostlivec ze skříně za druhým, některé vztahy se rozpadají, jiné navazují, ale vše nakonec končí přesně tak, jak by se od Hřebejka dalo čekat. Smírem.
Na první pohled film vypadá na české poměry velmi nadprůměrně. Nápaditě je užitá ruční kamera, do děje se prolínají záběry ze vznikajícího dokumentu o protagonistech, film poměrně dobře odsýpá a hýbe se kupředu. Vizuálně je všechno zahaleno do zlatavých barev, v kontrastu stojí pošmournost a zamračenost scén odehrávajících se v Čechách a těch ze Švédska.
Jenže je tu jeden velký problém. A tím je scénář Petra Jarchovského. Působí poněkud vykonstruovaně. Jako by si oba tvůrci řekli - pojďme natočit film o udavačství, o to se ještě nikdo nepokusil. A vzhledem k optimismu, kterého je jejich společná tvorba plná, bylo od začátku jasné, že všechno dojde do zdárného konečného smíru a vlastně se nic nevyřeší, všechny chyby jsou odpuštěny.
Ještě že Hřebejk vsadil na výborné herce ve všech rolích. Hlavní roli psychiatra - disidenta, hraje Martin Huba, který mu dal do vínku potřebnou laskavost a schopnost obětovat se. Jeho manželka (Daniela Kolářová) mu, jak podotkne jedna z postav filmu, buduje auru hrdinného bojovníka proti socialismu. Kolářové vždycky šly tyto postavy, o které se jejich partneři a děti mohou opřít a i tato je jedna z nich. Jejich dcera (Lenka Vlasáková) je spíše jakýmsi scénáristickým výmyslem, aby se příběh mohl rozjet. Její manžel, zvukař (Milan Mikulčík) je krátce řečeno divný. Nesympatický, nevyrovnaný, impulzivní. A zapomenutelný. To se rozhodně nedá prohlásit o legendě Ladislavu Chudíkovi v roli bývalého estétka. Jeho výkon je mrazivý a strhující, byť jen sedí v křesle
Ve filmu je samozřejmě i humor, ale mnohdy bohužel poněkud křečovitý a zbytečně na sebe poutající pozornost (viz scéna u večeře, kdy se cizinci učí českým hrubým výrazům). Ano, pomáhají rozvíjet vztah emigranta k domovině, ale proč tímto způsobem? Okatá snaha se odlišit nebo scénáristická bezradnost?
Poněkud nejasný název Kawasakiho růže se vztahuje k zbytečné a zapomenutelné vedlejší postavě, opuštěného mlčenlivého Japonce, přítele českého emigranta ve Švédsku a jeho daru jedné z hrdinek. Jeho obraz a titulní růže zde figuruje asi jako šifra pro odpuštění a naději v budoucí setkání. Ale to je jen má domněnka.
Hřebejk bohužel stále nedokázal překonat své nejlepší filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat. Snaží se o to každoročně. V případě Kawasakiho růže je blízko, ale překonat je nedokázal. Bohužel, bohudík? Těžko říct, uvidíme, s čím přijde příště. Růže rozhodně takový zázrak není, jak je mnohdy prezentována.