Rok se s rokem sešel a na plátna kin (resp. na DVD nosiče) vstoupil další Hřebejkův film, opatřený tajemným názvem Kawasakiho růže. Překvapivě se v něm prolínají dvě roviny režisérovy tvorby. Film začíná jako vztahové drama, ale postupně se promění o psychologický příběh o odpuštění starých křivd z doby komunismu a o vyrovnání se s vinami, které byly potlačeny a odsunuty někam hluboko do nevědomí.
Hlavní postavou je budoucí laureát Ceny paměti národa, význačný psychiatr, jeden ze signatářů Charty 77, který je svým zetěm nařčen z udavačství za minulého režimu. Je to pravda, nebo je to jen vyfabulované obvinění, kterým si zeť vylévá zlost na jeho dceru, jeho ženu, které je beztak nevěrný?
Po stopách pravdy se pouští televizní štáb, který dochází k zajímavým objevům a skutečná a poměrně děsivá pravda tak vychází najevo. Postupně se tahá jeden letitý kostlivec ze skříně za druhým, některé vztahy se rozpadají, jiné navazují, ale vše nakonec končí přesně tak, jak by se od Hřebejka dalo čekat. Smírem.
Na první pohled film vypadá na české poměry velmi nadprůměrně. Nápaditě je užitá ruční kamera, do děje se prolínají záběry ze vznikajícího dokumentu o protagonistech, film poměrně dobře odsýpá a hýbe se kupředu. Vizuálně je všechno zahaleno do zlatavých barev, v kontrastu stojí pošmournost a zamračenost scén odehrávajících se v Čechách a těch ze Švédska.
Jenže je tu jeden velký problém. A tím je scénář Petra Jarchovského. Působí poněkud vykonstruovaně. Jako by si oba tvůrci řekli - pojďme natočit film o udavačství, o to se ještě nikdo nepokusil. A vzhledem k optimismu, kterého je jejich společná tvorba plná, bylo od začátku jasné, že všechno dojde do zdárného konečného smíru a vlastně se nic nevyřeší, všechny chyby jsou odpuštěny.
Ještě že Hřebejk vsadil na výborné herce ve všech rolích. Hlavní roli psychiatra - disidenta, hraje Martin Huba, který mu dal do vínku potřebnou laskavost a schopnost obětovat se. Jeho manželka (Daniela Kolářová) mu, jak podotkne jedna z postav filmu, buduje auru hrdinného bojovníka proti socialismu. Kolářové vždycky šly tyto postavy, o které se jejich partneři a děti mohou opřít a i tato je jedna z nich. Jejich dcera (Lenka Vlasáková) je spíše jakýmsi scénáristickým výmyslem, aby se příběh mohl rozjet. Její manžel, zvukař (Milan Mikulčík) je krátce řečeno divný. Nesympatický, nevyrovnaný, impulzivní. A zapomenutelný. To se rozhodně nedá prohlásit o legendě Ladislavu Chudíkovi v roli bývalého estétka. Jeho výkon je mrazivý a strhující, byť jen sedí v křesle
Ve filmu je samozřejmě i humor, ale mnohdy bohužel poněkud křečovitý a zbytečně na sebe poutající pozornost (viz scéna u večeře, kdy se cizinci učí českým hrubým výrazům). Ano, pomáhají rozvíjet vztah emigranta k domovině, ale proč tímto způsobem? Okatá snaha se odlišit nebo scénáristická bezradnost?
Poněkud nejasný název Kawasakiho růže se vztahuje k zbytečné a zapomenutelné vedlejší postavě, opuštěného mlčenlivého Japonce, přítele českého emigranta ve Švédsku a jeho daru jedné z hrdinek. Jeho obraz a titulní růže zde figuruje asi jako šifra pro odpuštění a naději v budoucí setkání. Ale to je jen má domněnka.
Hřebejk bohužel stále nedokázal překonat své nejlepší filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat. Snaží se o to každoročně. V případě Kawasakiho růže je blízko, ale překonat je nedokázal. Bohužel, bohudík? Těžko říct, uvidíme, s čím přijde příště. Růže rozhodně takový zázrak není, jak je mnohdy prezentována.
Zde hledá